Z kongresového sálu zpět k české přímé demokracii v praxi: “Školní” případ letošního referenda v obci KOZOMÍN stojí stále za pozornost
Vzorový případ o úskalích české přímé demokracie můžete na Memze číst na pokračování již nějakou dobu. Týká se středočeské obce Kozomín. Sledujete s námi, jak zde v praxi nakládají se dvěma jedinými nástroji české přímé demokracie – právem petičním a referendem. A můžete si brát ponaučení pro vaši obec nebo město.
Tentokrát to bude o tom, že svá práva mají nejen ti, kteří referendum vyhlásit chtějí a dosáhnou jeho vyhlášení peticí. Ale i ti, kteří tomu brání nebo se jeho výsledky nesmíří. Mluvíme tedy ale o právech zákonných, samozřejmě.
Na pomoc si vezmeme úvahu z našeho včerejšího článku (Akce Moderní přímá demokracie v Brně zaujala…), že jedním z vrcholů umění přímé demokracie je i schopnost přijmout porážku. Tedy rozumějte v referendu.
Naposledy jsme opouštěli sledování kozomínské přímé demokracie s tím, že po nejrůznějších peripetiích podal přípravný výbor referenda 25.2. 2014 na obecní úřad podpisové archy s žádostí o konání referenda v daných otázkách.
Tehdy jsme doslova napsali: “MEMZA gratuluje všem organizátorům podpisové akce a občanům Kozomína, kteří odvážně připojili svůj podpis k návrhu. Předvedli totiž i ostatním obcím a městům lekci z občanské demokracie v praxi. Ať již referendum dopadne jakkoliv.”
A v tom je ten vtip. Ať dopadne jakkoliv. Gratulovali jsme k úspěchu “jeho vyhlášení”. Občané mohli se pak mohli rozhodnout – dopadnout mohlo tak, i tak. Menšina se měla smířit s tím, že většina prosadila svůj názor, a měla ukázat, že umí prohrát.
Poznámka: Na konci dubna 2014 referendum skutečně v Kozomíně proběhlo. Nadpoloviční většina hlasujících si nepřála změnu územního plánu, která umožnila zvýšit výkon elektrárny v obci. A většina také řekla NE výstavbě papírny, která by využívala právě energii vyprodukovanou v dřevoplynce.
Jenže i pro případ, že s rozhodnutím v referendu nesmíříte, dává demokracie zákonné prostředky k tomu, jak prohru nepřijmout. A někteří Kozomínští ji využili – podali 2. 5. návrh , ve kterém se domáhali rozhodnutí soudu, kterým by vyslovil neplatnost rozhodnutí přijatého v místním referendu, eventuálně aby soud vyhlásil neplatnost hlasování v tomto referendu.
(v plném znění si můžete Návrh prostudovat ZDE).
Soud zhruba po měsíci (5.6. 2014) Návrh zamítl a potvrdil platnost referenda v Kozomíně (jeho rozhodnutí si můžete přečíst ZDE)
Nutno znovu zdůraznit, že ke všem krokům měli všichni zúčastnění právo a využili jen nástroje, které jim demokracie dává.
Ale co z pohledu “umění referendum prohrát?” Existují tři varianty:
1/ lze jej umět prohrát a smířit se s tím
2/ lze jej prostě neumět prohrát, nesmířit se s tím a využít zákonné prostředky k tomu jej zvrátit – i to se dá pochopit v Česku, v kolébce přímé demokracie Švýcarsku třeba ne.
3/ lze předstírat, že jej prostě neumím prohrát, soudit se, ale přitom tím skrytě prosazovat zájmy někoho a nečeho jiného – to se snad už nedá pochopit ani v Česku
Co je v případě Kozomína správně?
Názor si udělejte sami. A pokud uvažujete i vy o petici nebo referendu, třeba oceníte zkušenosti z toho, jak jinde “klestí cestu” přímou demokracií v Česku. A své zkušenosti potom zpřístupníte také ostatním, jako to dělá Občanské sdružení Hlasy Kozomína.
P.S. Odkaz na článek posílám též panu Bruno Kaufmannovi – politologovi, novináři a mezinárodnímu expertovi v otázkách moderní přímé demokracie. Na konferenci Moderní přímá demokracie v Brně jsem měl totiž v jednu chvíli pocit, že už nevěří českým diskutujícím, jak moc může být naše cesta k přímé demokracii klikatá.
- mz -
Fotografie: Měli jsme tehdy k demokracii nejen v Kozomíně blíž, nebo dál? (Kozomín 1931; fotohistorie.cz)
